Náčelníkem na naší farmě je odjakživa Zub.
To on začal v roce 1993 s partou kamarádů opravovat starý statek a přivezl do něj tři huculy. Dnes je v něm koní asi 50 a kamarádů každý víkend plná chalupa. Tak nějak se stalo, že jsme na Cunkově všichni jedna velká rodina. Těžko říct, čím to je, na začátku byl ale hucul.

Huculští koně se dnes chovají celkem v osmi zemích Evropy, ale není to tak dávno, co patřili mezi ohrožené druhy zvířat. V České republice patří mezi genové zdroje, které mají za úkol zachovat původní plemena zvířat pro další generace.

Jsou to malí horští koně původem z Karpat. Jsou houževnatí a dlouhověcí. Své jméno dostali podle huculských horalů, kteří je ke svému způsobu života nezbytně potřebovali. Při přesunu na letní salaše sloužili jako soumaři, při sklizních sena tahali naložené povozy, když bylo potřeba zastali práci v lese. Obratnost a jistý krok huculských koní pak využívali při toulkách pod sedlem a vyjížďkách do údolí. Však bylo potřeba rychle zmizet zpátky do hor, slovo hucul totiž pochází z rumunského „hoc,“ neboli „lapka.“

My na huculech (čestné slovo!) loupit nejezdíme, ale i tak do našich životů nezbytně patří. A protože jsou jejich srdce nekonečně velká, rozdávají radost nejen nám. Osvědčili se jako trpěliví učitelé těch nejmenších při letních táborech i jako veselí parťáci zkušených jezdců. Jistý krok a klidnou povahu uplatní při hipoterapii a vytrvalost předvedou v lehké zápřeži. V tahu těžkých břemen vás i dnes přesvědčí o své ochotě a odhodlání (spolu)pracovat.

A víte co je na nich nejlepší? Že je to pravda!
Tohle všechno se vejde do jednoho malého koně.

A že jsou tvrdohlaví? Nejsou. Ale ono je těžké si přiznat, že když vázne komunikace, nebývá chyba na straně koně příliš často.